možná si to někdy přečteš
8. května 2017 v 21:50
už je to pár let co))
nějak mě chytla nostalgie, vzpomněla sem si na tuhle stránku. doufala sem, že tu ty články pořád jsou, a taky že jsou.
mám v hlavě moc myšlenek.
nicméně i po těch letech co už nejsme pomalu ani v kontaktu, po těch letech nenávisti. sedim tu a brečim jak malá holka, a že už jsem dlouho nebrečela, a řikám si, jak straně mě náš vztah změnil.
pořád jsem a vždycky budu přesvědčená o tom, že s nikým jiným to už nikdy nebude takové jaké s tebou. náš vztah byl takovej ten strop. nešlo ani tak o ten vztah samotnej jako o ty city v něm. k nikomu už nebudu nikdy cítit to co k tobě. na jednu stranu ani nechci, protože to bylo jedinečný a bylo to jen naše. na druhou stranu, kdyby se tak stalo, možná bych mohla náš vztah konečně hodit 100% za hlavu. nebudu lhát, že si na nás někdy nevzpomenu a nezamrzí mě všechno, co se stalo. že si neřeknu, že bych to všechno chtěla zpátky. i přes to, že jsme teď každá uplně jiná, jiná než kdysi.
říkám si jestli existuje osud a všechno to, co se stalo, bylo předem dané. nebo jestli existuje karma nebo nějaká jiná síla, která se nám mstí za nějaké věci z minulosti nebo dokonce i z budoucnosti a kvůli tomu to všechno dopadlo tak jak dopadlo.
když nad tím teď přemýšlim, tak vlastně ani pořádně nevim, proč sme se rozešly. na druhou stranu si moc dobře uvědomuju, že kdyby náš vztah nebyl založenej na tom, že se bavíme jen spolu a nebyly bysme tak užárlené, tak by vlastně nemusel vůbec skončit. omlouvá nás fakt, že sme byly mladé. ale je tohle fér? zahodit si něco, co mělo budoucnost. přijít o člověka, kterému veříš jako nikomu. o člověka, o kterém víš, že tě miluje a není to žádná hra ani přetvářka. tak strašně moc jsem tě milovala a tak moc mi chybí ten pocit. ale jak už jsem řekla. nechci ho zpátky, ačkoli bych tím mohla na náš vztah zapomenout a všecko by mohlo bejt konečně dobrý. stejně není možné cítit něco takového s někym jinym.
přijdu si dost zvláštně, že něco takovýho píšu. od rozchody sem na nějaké city absolutně zanevřela. nějak mi to pomohlo se všim se vypořádat. pamatuju jak jsem tenkrát asi týden v kuse jen seděli na posteli a koukala směrem ke dveřím. čekala jsem na tebe. že se vrátíš a všechno bude dobré.
tak moc sme se během toho vztahu změnily. říká se, že změny jsou dobré a pro život důležité, ale já mám pocit, že s každou změnou a vůbec přibývajícím časem, se to začlo všechno samo ničit.
pročítala jsem si ty články. byly jsme tak rozkošně hloupé. tak moc jsem věřila, že náš vztah přežije a taky, že by přežil. kdyby se všecky ty hlouposti nestupňovaly, pak už to byl jen takový výbuch, který byl jen otázkou času. zrovna mě napadlo, že byla nakonec moje chyba, že už ten vztah nepokračoval? s ohledem na poslední článek, co jsi tu napsala. bylo to půl roku po rozchodu. chápeš, říkala jsem, že vím, že mě miluješ. mohla sem očekávat, že to, co jsi tenkrát při rozchodu cítila bylo to samé, co sem cítila tenkrát já ten týden, kdy si mi byla uplně ukradená, jestli si vzpomínáš. říkala sem si po rozchodu, že na tebe budu vždycky čekat. jenže to tak moc bolelo. chtěla jsem to vyléčit novým vztahem, který mě donutil na lásku k tobě zapomenout. a přitom kdyby se tak nestalo a já bych toho dalšího půl roku nějak přetrpěla dál a zjistila co jsi sem napsala. věřím, že kdybych ti napsala, tak bysme byly schopné dát to znova nějak dohromady. možná by to nebylo úplně lehký, ale..
proč se některé věci dějí, nerozumím tomu.
jestli si tohle někdy přečteš, tak se mi dokonale vysměješ.
hah, co už.
nom
8. října 2015 v 21:18
v hlavě jenom bordel. proč je všechno tolik komplikovaný proč sem si to všechno nemohla uvědomit dřív. teď už je všechno v háji. mrtvý bod. někdo něco musí udělat. alekdo? a hlavně co se musí stát aby se to nějak posunulo dál